Autorské dílo ve světle právního pojetí věci v novém občanském zákoníku

Jednou z významných koncepčních změn, které na poli soukromého práva zasel nový občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb., dále jen NOZ), je nové pojetí věci v právním smyslu. Jakkoliv se může na první pohled zdát, že jde pouze o efektní hru se slovy nalézající uplatnění výhradně v sofistikovaných debatách právních teoretiků nad poháry vína, opak je pravdou. Oblast věcných práv, ve struktuře NOZ spadající do absolutních majetkových práv, patří mezi pilíře celého soukromého práva. A bez zřetelného vymezení předmětu své působnosti – tedy vymezení pojmu věci - by takový pilíř jen stěží mohl plnit svou důležitou funkci.

NOZ: nástup nehmotných věcí

      V občanském zákoníku z roku 1964 (zákon č. 40/1964 Sb., dále jen OZ), který byl účinný do konce kalendářního roku 2013, byla problematika věci z právního hlediska nahlížena poměrně stroze. Konkrétní definici věci zákon nenabízel, avšak ze závěrů právní teorie bylo patrno, že stavěl na čistě materialistickém přístupu a do množiny věcí zařazoval pouze hmotné předměty.

      Tvůrci NOZ se naopak rozhodli jít cestou širokého pojetí věci. Inspirováni vládním návrhem československého občanského zákoníku z roku 1937 i současnými právními koncepcemi v Rakousku či Francii, opustili striktně materialistické hledisko a pod pojem věci zahrnuli i objekty nehmotné. Tato ústřední změna v právním chápání věci jasně vyplývá nejen z ustanovení § 489 NOZ, v němž je uvedeno, že „věc v právním smyslu (…) je vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí”, ale i z explicitního rozdělení věcí na hmotné a nehmotné v § 496 NOZ. Zde jsou nehmotné věci definovány jako „práva, jejichž povaha to připouští, a jiné věci bez hmotné povahy”. Rozčlenění předmětu občanskoprávních vztahů na věci, práva a jiné majetkové hodnoty, jak bylo obsaženo v OZ, se tedy od prvního ledna roku 2014 stalo minulostí.

      Nehledě na novinku v podobě výrazně extenzivnějšího chápání věci, další základní rysy sledovaného pojmu zůstávají beze změny. Jak zmiňují Petr Bezouška s Lucií Piechowiczovou v publikaci Nový občanský zákoník - nejdůležitější změny, stále platí, že věcí (hmotnou i nehmotnou) musí být „samostatně existující předmět vnějšího světa, který je způsobilý přinášet člověku nějaký užitek a je objektivně člověkem ovladatelný“. V této formulaci jsou obsaženy všechny základní znaky pojmu věci, na nichž staví důvodová zpráva k NOZ – odlišnost od člověka, užitečnost pro člověka a schopnost být dotčen subjektivními majetkovými právy, především právem vlastnickým.

      A tak se stalo, že věcmi podle nové soukromoprávní koncepce mohou být například i objekty nereálné, které samostatně existují ve fiktivním světě (virtuální komodity, s nimiž obchodují hráči počítačových on-line her), nebo ovladatelné přírodní síly jako větrná a vodní energie. Patří však status věci i autorskému dílu?

Dílo autora jako nehmotný objekt

       Autorské dílo je klíčovým pojmem autorského zákona (zákon č. 121/2000 Sb., dále jen AZ). V § 2 AZ je právě autorské dílo označeno za předmět autorského práva, neboli za to, čeho se autorské právo primárně týká, co režim upravuje a co v té souvislosti i chrání. Základní rozčlenění autorských děl se štěpí do tří směrů zahrnujících díla literární, jiná umělecká díla a díla vědecká, pro tento text však bude podstatnější obecná definice autorského díla.

      Jak praví litera zmíněného § 2 AZ, autorské dílo je „jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora a je vyjádřeno v jakékoliv objektivně vnímatelné podobě (…) trvale nebo dočasně, bez ohledu na jeho rozsah, účel nebo význam“. Právě odtud vyvěrá zásadní zjištění, že samotným dílem je myšlen nehmotný statek, který je důsledkem nezaměnitelné tvůrčí činnosti určité fyzické osoby. To ale samo o sobě nestačí. Pro to, aby tento nehmotný statek mohl být klasifikován jako autorské dílo, je jako nutná podmínka vyžadována jeho schopnost být vyjádřen ve smysly vnímatelné podobě, a to zpravidla na základě určitého hmotného substrátu. Literární dílo tak bývá obvykle vyjádřeno prostřednictvím konkrétní knihy, hudební dílo zase svým notovým zápisem. Klasický příklad vše zřetelně demonstruje: při koupi knihy nabývá kupující vlastnické právo pouze k jednomu konkrétnímu výtisku daného díla (k jedné konkrétní věci, jež „v sobě“ nese dané autorské dílo), avšak žádným způsobem nezasahuje do práv autora k jeho autorskému dílu.

Abychom nezůstali pouze u omezeného okruhu druhů umění, dodejme, že specifická situace nastává u mnohých děl výtvarných. Jak snadno nahlédneme, jasné rozlišení nehmotného autorského díla a jeho nosiče se například v případě obrazu či sochy ztrácí. Zatímco literární dílo (jehož „látkou”, z níž je tvořeno, je jazyk) může být vyjádřeno nekonečným počtem provedení, socha (jejíž „látkou” je hmotný materiál rozpínající se v prostoru) je vyjádřena pouze prostřednictvím jednoho konkrétního objektu. Vlastník takové sochy proto nakládáním se sochou může do práv autora díla zasáhnout, a to i dosti zásadně: pokud ku příkladu dřevěnou sochu spálí, zanikne spolu s hmotným nosičem autorského díla i dílo samo.      

Autorské dílo před branami říše věcí

        Načrtnutý přístup k pojmu autorského díla snadno prokazuje, že v době účinnosti OZ autorské dílo za věc nemohlo být považováno v žádném případě. Stává se však nyní s pozměněným pojetím věci v NOZ autorské dílo přeci jen věcí? A pokud ano, neznamená to snad ohrožení základních styčných bodů autorského práva jako je nepřevoditelnost majetkových práv autora?

      Kdepak! Autorská díla do skupiny nehmotných věcí opravdu přiřadit nelze, neboť s ohledem na svůj charakter jedinečných důsledků tvůrčí činnosti člověka představují entity nesmazatelně spojené se svými autory. Tento vždy přítomný osobnostní prvek, jenž formuje samu podstatu autorského díla, znemožňuje zacházet s autorským dílem jako s věcí v právním smyslu. V důsledku toho jsou osobnostní práva autora nepřevoditelná a majetková práva autora nezcizitelná, což odporuje jedné z nutných podmínek definice věci, jíž je objektivní ovladatelnost věci člověkem.

      Nezměněný status autorského díla jako objektu, který není věcí, podtrhuje současné „kvazidualistické“ pojetí autorského práva v České republice, jež spočívá na jedné straně v oddělení osobnostních a majetkových práv autora, aniž by však na straně druhé umožňovalo zcizení práv majetkových. Pojetí věci v NOZ tak potvrzuje, že odklon od aktuální autorskoprávní koncepce, jenž by navíc bezpodmínečně vyžadoval legislativní změnu AZ, není na pořadu dne.

      Závěrem se sluší zdůraznit, že nemožnost zařadit autorské dílo mezi věci podle koncepce NOZ neznamená, že by nehmotných věcí byla prosta celá sféra práv duševního vlastnictví. Věcí se zcela jistě rozumí například předměty průmyslového vlastnictví - ochranné známky a patenty. Institutem, který je autorskému dílu nejblíže a který je rovněž právní teorií považován za nehmotnou věc, je pak autorskoprávní licence.

Matěj Sýkora | Neděle 16. březen 2014 17:13

Přidat komentář

* - povinné pole

*





*
*
Žádné komentáře