Odkaz není zločin. Nebo je?
Odkaz není zločin. Politická kampaň a slogan České pirátské strany, se kterým poslední roky pluje v rámci internetových i politických vod, dorazil v posledních dnech k zajímavému hraničnímu přístavu. České pirátské straně bylo ve čtvrtek 21. ledna doručeno trestní oznámení za provozování serverů sledujuserialy.cz a sledujemefilmy.cz, tedy webových stránek na kterých se nachází nepřeberné množství tzv. embeddingu, neboli vloženého připraveného kódu (v daném případě přehrávače audiovizuálních děl - filmů a seriálů), jenž odkazuje na obsah umístěný na jiné internetové stránce. Návštěvník stránek tak má možnost přehrát si na jednom místě rozsáhlou sbírku audiovizuálních děl, aniž by je vlastník webu měl fyzicky umístěné na svých serverech.
Česká pirátská strana se provozováním této stránky dle svých slov snaží poukazovat na absurdní výklad autorského zákona v prostředí internetu, neboť ?odkazování na webovou adresu a embedování do stránky není sdělování díla ve smyslu kopírovacího zákona, stejně jako není sdělování díla veřejnosti konstatování, že dnes večer dávají v kině Aero od 20:30 film Lidice nebo televizní program, který si lidé běžně kupují v trafice?[1]. Tato kampaň a slogan, který koresponduje s politickým backgroundem ?Pirátů?, ale z právního hlediska vyvolává řadu otázek, na které poslední roky hledají odpovědi jak soudy, tak akademici.
Sdělování autorských děl veřejnosti je v zákoně č. 121/2000 Sb. autorský zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ?AZ?) upraveno v § 18, jako autorské právo majetkové. Sdělovat autorské dílo veřejnosti tak lze jen se souhlasem autora či osoby, na kterou bylo toto právo převedeno, vyjma volného užití či zákonných licencí. Zákonodárce v tomto ustanovení reflektoval úpravu obsahující ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti (dále jen ?Směrnice?), kde podle čl. 3 odst. 1 nositel autorského práva uděluje souhlas se sdílením autorského díla veřejnosti. Jenže odkazem dochází technicky k zveřejnění informace o stránce, na níž bylo dílo zpřístupněno. Představuje tak odkaz sdělení veřejnosti dle Směrnice či AZ? Nemá Česká pirátská strana přeci jen pravdu, když odkaz přirovnává spíše k šíření povědomí o autorském dílu?
Otázkou zda odkaz představuje sdělování díla veřejnosti dle čl. 3 odst. 1 Směrnice či nikoliv se v rozsudku ve věci C?466/12 Nils Svensson a další proti Retriever Sverige AB zabýval i Soudní dvůr a konstatoval, že čl. 3 odst. 1 Směrnice obsahuje slovní spojení ?sdělovat veřejnosti?. Autorské dílo tak musí být především sdíleno, přičemž v případě odkazu k sdělení na základě zpřístupnění autorského díla dochází, a dále musí být sděleno veřejnosti, jenže tzv. veřejnosti nové, tedy veřejnost ?kterou nositelé autorského práva nebrali v potaz při udílení svolení k prvotnímu sdělení veřejnosti?. Zjednodušeně řečeno dovodil Soudní dvůr, že pokud nositel autorských práv zpřístupní své autorské dílo volně na internetu, neboli dává souhlas k zpřístupnění díla všem uživatelům internetu bez omezení, dává tím i souhlas k následnému odkazování na své dílo na jiné stránce. Jiná situace by však nastala, pokud by autor zpřístupnil dílo jen určité části uživatelů internetu, klasicky pokud by zpřístupnil dílo jen předplatitelům nebo VIP uživatelům dané stránky a následně by bylo toto dílo zpřístupněno všem uživatelům internetu pomocí odkazu. V takovém případě by dle Soudního dvora došlo k zpřístupnění autorského díla nové veřejnosti dle čl. 3 odst. 1 Směrnice a byla by s odkazem spojena i povinnost souhlasu autora. Soudní dvůr ve výše uvedeném rozsudku tak konstatoval, že odkazem veřejně přístupného díla nedochází k zásahu do autorskoprávní ochrany tohoto díla.
Právě odkazování (ne)veřejně dostupného autorského díla by mohlo představovat jeden z hlavních limitů (ne)legálnosti odkazu. Soudní dvůr se totiž ve výše uvedeném rozsudku zabýval autorským dílem, zde článkem, jež na internetu zveřejnili sami autoři článku, tedy autor dal souhlas k prvotnímu zveřejnění díla všem uživatelům. V případě nelegálních kopií filmů a seriálů, které převážně kolují na internetu, ale nositelé autorských práv sami autorské dílo široké veřejnosti nezpřístupnili, naopak nelegální kopie jsou na internetu zveřejněny bez jejich souhlasu. Představuje tak už odkaz na nelegální kopii autorského díla sdělování díla veřejnosti dle Směrnice? K zodpovězení této otázky nenapomáhá ani samotná anonymita a ztížené možnosti ověření si pravosti informací na internetu. Problematickým aspektem této konstrukce je totiž samotná vědomost uživatele o (ne)legálnosti zpřístupněného autorského díla. Či má uživatel odkazující na autorské dílo povinnost zjistit si, zda dílo bylo legálně veřejně zpřístupněno? Je v dnešní době informačního přehlcení požadování této povinnosti reálně vůbec možné? Kde leží hranice legálnosti odkazu?
Podobnými otázkami se v těchto měsících zabývá i Soudní dvůr ve věci C-160/15 v rámci řízení o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Hoge Raad der Nederlanden (Nizozemsko) ze dne 7. dubna 2015 ? GS Media BV v. Sanoma Media Netherlands BV a další. Soudní spor se zabývá zveřejněním fotografií, které byly nafoceny pro Playboy ještě před samotným oficiálním zveřejněním v časopise a na které následně bylo na stránkách zabývající VIP zprávami několikrát odkazováno. Pomocí hypertextového odkazu tak v daném případě došlo ke sdělení veřejnosti autorského díla, které bylo zveřejněno na odkazovaných internetových stránkách bez souhlasu nositele práv. Soudní dvůr tak bude muset nalézat odpověď na otázku, zda tento odkaz lze považovat již za sdělení veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 Směrnice či nikoliv. Osobně ale za ještě důležitější aspekt tohoto soudního řízení považuji posuzování limitů legálnosti odkazu na autorské dílo. Stránka provozovaná žalovanou společností totiž odkazovala na inkriminované fotografie až v době, kdy byly fotografie odkazem zveřejněny a následný na žádost žalobkyně stáhnuty na jiných stránkách. Soudní dvůr se tedy bude při posouzení věci muset zabývat rovněž vlivem skutečnosti, že dílo již bylo v minulosti zveřejněno bez souhlasu nositele autorských práv a dále hranicí, kdy osoba používající odkaz věděla či vědět měla o možném nedostatku souhlasu s prvotním zveřejněním díla. Zodpovězení otázek položených Soudnímu dvoru[2] bude jistě představovat zajímavé posunutí v rámci judikatury vztahující se k problematice odkazu a lze předpokládat, že závěry učiněné Soudním dvorem se promítnou i do případného soudního řízení s Českou pirátskou stranou.
Výše uvedené soudní spory nastiňují problematiku odkazu především ze soukromoprávního pohledu. Z pohledu trestněprávní rozhodovací praxe považuji za zajímavé soudní řízení Anton Benjamin Vickerman vz. Velká Británie. V tomto sporu byl odsouzen Anton Vickerman, správce stránky Surfthechannel.com, za ilegální distribuci autorsky chráněných audiovizuálních děl. Britský soud konstatoval, že kolem stránky Surfthechannel.com figurovala skupina dobrovolníků, kteří aktivně vyhledávali či dokonce sami umisťovali na jiné zahraniční severy (převážně čínské) audiovizuální díla (filmy a seriály), jež následně přes odkaz na stránce zpřístupňovali britskému publiku. Na základě mailové komunikace bylo dokázáno, že Anton Vickerman věděl o ilegálnosti kopií videí a seriálů, umisťovaných na dané servery bez souhlasu vlastníků autorských práv. Britský rozsudek se tak díky silnému důkaznímu materiálu trochu vyhnul zajímavé autorskoprávní otázce o odpovědnosti správce stránky za odkaz na očividně zřetelný ilegální materiál. Soud sice dal Vickermanovi za pravdu, že nemohl vědět, zda nedávno do kin uvedený film, na který odkazuje na svých stránkách, je ilegální kopie a vlastník autorských práv neudělil souhlas se sdílením díla. Zároveň ale nakonec přes jiný důkazní materiál soud dovodil, že Vickerman o neudělení souhlasu věděl.
Soud se ve výše zmíněném rozsudku zabýval i další aspektem, často zmiňovaným Českou pirátskou stranou, představující (ne)komerčnost stránek s odkazy na ilegální kopie autorských děl. Soud konstatoval, že i když filmy byly zpřístupněny uživatelům zdarma, stránka sama vydělávala vysoké částky za reklamu. Výdaje Vickermana na provoz stránky byly rovněž minimální, neboť většina dobrovolníků, kteří se na fungování stránky podíleli, pracovala zdarma či za minimální odměnu. Soud naproti tomu uvedl, že ztráta v důsledku pirátství měla obrovský dopad na filmový průmysl. V rámci soudního řízení tak nakonec byl Vickermana odsouzen ke čtyřem letům odnětí svobody a byla mu uložena povinnost uhradit částku ve výši ?71,000.
Problematikou zpřístupňování autorských děl se zabývaly i české soudy v trestním řízení proti mladistvému správci vystupujícímu pod nickem Tulipán. Tulipán provozoval své internetové stránky rovněž na základě použití tzv. embeddingu,. Krajský soud v Ostravě v rozsudku č.j. 31 Tmo 5/2012-613 ze dne 19.9.2012, s jehož závěry ztotožnil i Nejvyšší soud v rozsudku č.j. 8 Tdo 137/2013-43 ze dne 27.2.2013, shledal základní stavební kámen pro posouzení (ne)legálnosti odkazu právě v rozdílu mezi embeddingem a běžným hypertextovým odkazem. Jak uvedl Krajský soud, Tulipán pro své stránky ?sám vybíral filmy a svým počínáním ovlivňoval, co bude nabízeno? a lze jej tedy shledat odpovědným za obsah svých internetových stránek, když je sám vytvářel a spravoval. Soudy tak nedaly za pravdu hlavnímu argumentu obhajoby, že Tulipán autorské právo nemohl porušit, neboť on dílo sám neumisťoval na internet, pouze na tato díla odkazoval.
Odkazování tedy vyvolává řadu otázek a ?Pirátům? lze dát určitě za pravdu, že případný soudní spor by mohl být zajímavým rozvířením vod v rámci judikatury vtahující se k problematice odkazu. Možná se tak konečně dozvíme, zda odkaz je či není trestným činem.
[1] Prohlášení strany Piráti na stránce: www.sledujuserialy.cz/simpsonovi/prohlaseni
[2]více curia.europa.eu/juris/document/document.jsf
Mgr. Petra Krupičková, spolupracovnice Fair Art | Čtvrtek 11. únor 2016 01:40